Jsme doma, doma u pocitace, u topeni, v poradku a pohode. Je smesne, jak malo staci na to, aby si clovek zpatky zvykl na to, ze v vecer se da cist u svetla, ze do zeber netlaci zadni sedadlo, ze se pod perinou daji roztahnout nohy, ze kdyz je zizen, jde se napit a kdy zse chce na wc, je to otazka okamziku. Jsou to tahle male veci, ktere cloveku tak moc venku chybi.
Doleteli jsme v poradku do Prahy. Zpatecni let nam pridal na vraskach o 10 hodin stari vic, ale pominu li par turbulenci, a to, ze se na nas nedostalo cervene vino Fish Eye, byla to pohodova cesta. Honza a Kuta se stridali ve cteni Poutnika od Coelha, ktereho Kutovi dala na pout Kaca a kterou Kuta strezil jako oko v hlave. Jinak jsme stridave spali, sledovali filmy nebo poslouchali chrapave baritony nasich milych spolucestujicich. Letusky byly temer stejne, jako ty, jez nas na cestu vyprovodily. Ja se snazil do deniku nejak sesumirovat celou cestu, co nas potkalo a co jsme si odnesli, ovsem bud jsem byl unaveny na smrt, nebo smutne zatemneny, ze jsem tak akorat popsal, jak nemuzu nic napsat.
POsledni cast naseho cestovani po statech americkych jsem nedopsal, jelikoz nebyl cas a moznost se dostat k netu. Vse mame ovsem napsane zvlast v deniku, tim se tyto stranky budou stale doplnovat, az ve vysledku budou zivou mozaikou a pripominkou cele cesty.
Dekujeme vsem, kteri jste s nami byli, zdravime ty, jez se jeste nevratili ze svych cest a drsne si uzivaji na Hawaii nebo jinde a zdravim i kluky, kteri uz doma, v narucich svych milych si treba zrekapituluji zazitky timhle blogem.
